Jdi na obsah Jdi na menu
 


Obrazek

Zkušenost smrti

Svou seminární práci bych začala poněkud nevšední, ale za to poněkud podstatnou otázkou.
 „Co pro nás lidi znamená smrt?“

P.L.Landsberg ve své knize „Zkušenost smrti“ rozebírá konstatování Voltaira:
„Ze všech druhů je lidský jediným, který ví, že musí zemřít, a ví to pouze ze zkušenosti.“ Uvědomění si vnitřní spojitosti mezi narozením a smrtí, náležitost smrti k podstatě života, to přísluší pouze člověku. Zvířata znají jisté předtuchy smrti, ale teprve tehdy, jsou-li ohroženi její bezprostřední blízkostí.

Neuspokojivé jsou odpovědi Schelera, který se pokoušel odkrýt skutečnou podstatu lidské zkušenosti smrti. Přinášející popis zkušenosti stárnutí – jako proces, na jejímž konci je mezním bodem smrt. Landsberg však poukazuje na zkušenost neexistence souvislostí mezi smrtí a stárnutím, kdy množství lidí umírá velmi záhy, tragicky. Případy přirozené smrti, kdy je smrt konečným bodem stárnutí, jsou vzácné.

Člověk vnímá, že jednou musí zemřít (konečné stádium stárnutí), ale zároveň je vystaven reálné možnosti smrti každým okamžikem. Jeho zkušenost je dvojí: jednak vnímáme smrt jako budoucnost našeho vlastního života, jednak vnímáme smrt druhého člověka, při níž jsme přítomni a nebo se o ní dozvídáme zprostředkovaně.

Ti, kteří si neuvědomují vnitřní nutnost smrti, jsou rozděleni do dvou kategorií: děti a takzvaní primitivové, národy, pro něž má smrt vnější příčinu. Člověk je zde součástí celku a po smrti je do jeho role povolán někdo jiný, takže toto prázdné místo je zaplněno někým jiným, jakoby se vůbec nic nestalo. Příchodem lidské individualizace se člověk sám stává osobitějším  a  jedinečnou individualitou. Tento vývoj přináší úzkost a strach ze smrti.

Existují stavy odpovídající smrti: hluboký spánek, bezvědomí, různé meditace, zážitky smrtelného nebezpečí, např. z války, těžké choroby nebo případy neštěstí.

Velký význam má pro nás zkušenost ze smrti druhého člověka. Smrt bližního, někoho koho milujeme, známe osobně a vnímáme jako nenahraditelnou součást našeho života, to je nekonečně víc, než-li smrt druhého obecně.

Mé společenství s touto osobou se zdá být rozbito, ale tímto společenstvím jsem byl do jisté míry já sám a v téže míře proniká smrt do nitra mé vlastní existence, a právě tím se bezprostředně zakouší. Ovšem zkušenost se svou vlastí smrtí, může mít zcela jinou hodnotu. Život v biologickém smyslu slova, právě když končí, ukazuje, že je nezbytným základem přítomnosti a uskutečnění personálního ducha v celku pozemského člověka ( osobní duch se v tomto těle už nemůže realizovat).

Smrt není žádná bolest zemřelého, naopak bolest truchlícího, když myslí na svou ztrátu. Augustin ve své knize „Vyznání“ popisuje období po smrti svého nejlepšího přítele, setkáme se zde s jeho obrovským smutkem a bolestí, kterou je schopen vyjádřit. Tím, že před Bohem doznává a rozebírá rozmanité stavy své duše, stává se symbolickým pro každého člověka. Jeho zoufalství a uvědomění si přílišné závislosti na druhém člověku, kterého ztratil a který již zde nikdy nebude, ho vede k uvědomování si sebe samého, své vlastní ubohosti, a připouští, že na čem v životě závisí, je věčnost a v tom je opět schopen uvažovat o naději. Zároveň se zde silně ukazuje na důležitost personalizace, kdy člověk je jedinečný a jeho život má přesahovat do společenských vztahů, ve kterých může zakoušet existenciální účast.

P.L.Landsberg připodobňuje život člověka, který žije bez Boha, k tragédii Býčího zápasu. Naivní býk vbíhá do arény, kde si užívá volnosti rozběhu, cítí se silným a nic netušícím, stejně jako malé dítě, které se ještě nesetkalo v životě s překážkami. Po tom, co přicházejí první protivníci s rudým suknem, zuřivost se stupňuje, ale ještě nejsou překročeny hranice hry. Podobně přicházejí první zklamání mládí a s nimi určitá bezmocnost něco změnit. Situace je mnohem ostřejší, když do hry vstoupí protivníci na koních a začínají kopím zasazovat rány. Zuřivost býka se střídá se zoufalstvím  a jeho vztek odnese nevinný, starý kůň. Lstivý pikador odchází s úsměvem po dobře vykonané práci. Podobně je tomu s člověkem, stejně jaké býk se ocitá v životním zápase, neschopný porazit zlo, pouze nevinného.

Býk -  na první pohled stále plný sil, však začíná pochybovat. Je několikrát těžce raněn, přesto dochází k oslavě a korunovaci a bolestivým ozdobám zasazeným přímo od protihráče. Tak dosahuje zralý člověk svého úspěchu v době, kdy už je zaslepený životními ranami. Lidé se tváří jakoby vítěz existoval, jako by sláva byla v lidských rukou. Zvíře alespoň nevěří této chvilkové slávě. Přichází závěr, konečná rána, kterou jakoby zvíře vytuší. Má možnost, zachovat si důstojnost a bojovat i bez naděje na vítězství až do konce. Ze vší své síly se pouští do boje oba protivníci se svými ztráty i úspěchy. Zvíře se nechává vést a ovládat matadorem a pod  rudou vlajkou přichází poslední zasazená rána a zvíře padá. Mrtvé zvíře je odvlečeno jako věc a po něm vbíhá do arény další býk.

Zvíře v tomto připodobnění zastupuje člověka, který bojuje proti tíži svého života a vstupuje do života druhého v domnění, že má právo se rozhodovat, nadlidšťovat, předvídat. Mylně se ujišťuje, že pro tentokráte je vítězem. 

Opravdového vítězství nad smrtí nám představuje křesťanská zkušenost.

Autor ji nazývá pravou, nejintimnější, nejpravější, nejvzácnější zkušenost, jaká mohla být člověku dána. Kristus přináší tomu, kdo v něho věří, vysvobození od smrti. Spojením lidské osoby s Bohem a možnosti získání podílu na věčnosti, je pro člověka osvobozující a proměňující díky příkladu Krista.

Neklid lidské duše, která neustále míří k budoucnosti a v každém okamžiku nechává za sebou minulost, tím, že okamžitě překračuje možnou přítomnost. Čas křesťana jak jej interpretuje Augustin, je časem duše, která hledá svou existenci tím, že hledá svého Boha: „Neboť tys nás stvořil pro sebe a naše srdce je neklidné, dokud nespočine v tobě.“

         Co se týče věčného života, ten je zaslíben až po smrti, kdy smrt se stává zrozením a převyšuje zrození empirické. Věčná smrt by nastala v odtržení se od zdroje, tedy od Boha a tím i zánik nároku na věčný život. Proměna, kterou je možné zakusit již v pozemském životě nastává při obrácení lidského postoje a pocitů vůči smrti. Úzkost ze smrti se pozvolna mění v úzkost ze smrtelného života, z života bez Boha. Zkušenost s Boží osobou, je pro člověka zároveň vlastní zkušenost smrti.

Mystik očekává okamžik smrti s velkou netrpělivostí, očekává zrození do věčného života, na základě prožití blaženství jež pocítil. Člověk jako duchovní osoba cítí, že se z milosti stává tím, čím je v Bohu. Konečně se cítí svůj, a chápe, že před tím nebyl nic.

 

Vlastní reakce

        Smrt - toto slovo už v sobě nese silný emocionální náboj a jen málokoho nechá lhostejným. Možná se někdo nadšeně rozpovídá o tom, co teprve nádherného na nás po smrti čeká, většina středoevropanů je však spíše skeptická a při zmínce o smrti pociťují nepříjemné pocity. To, jak člověk uvědomění konečnosti prožívá, záleží na jeho pojetí smrti. Menší úzkost bude pravděpodobně prožívat ten, kdo se s tímto faktem vyrovnává vírou v posmrtný život či jinou formu pokračování existence, než ten, kdo věří, že smrt je totální konec jakékoliv formy existence. Slovo smrt tak provází u většiny lidí strach. A to strach z ukončení vlastní existence, strach z tělesného a psychického utrpení při umírání a někdo zažívá ještě strach z toho, co následuje po smrti. Skutečnost smrti je pro naší společnost tak bolestivá, že se snažíme zahladit veškeré stopy, ve kterých se naše konečnost připomíná, smrt se tak stává společenským tabu.

Snaha autora již zmiňované knihy „Zkušenost smrti“ přiblížit čtenáři hloubku i šíři smrti se velice vydařila. Líbí se mi použití různých podobenství (např. o býčí aréně), která vtahují přímo do pocitů popsaných postav a čtenář má tak příležitost vžít, ale zároveň setkat se sám sebou formou sebezpytování. Podobně vypadá život a mylné naděje člověka, který si neustále namlouvá, že je strůjcem svého štěstí. Nevylučuji tím však, že nemáme o nic usilovat, ale přeci jen nad svým životem nemáme vládu a o to více nás pak šokuje, když nastane nečekaný zvrat. Pýcha člověku nedovoluje vidět pravdu a je těžké přiznat si svoji vlastní omezenost. Neustálý shon, ve kterém žijeme, nám nedovoluje si pokládat otázky ohledně našeho bytí a kam směřujeme. Málokdo se pustí do bádání a hledání pravdy, což mě velice překvapuje. V domovech důchodců, v osamělosti vlastního domova se jen těžko dozvědí staří lidé o tom, co je vlastně na konci každého lidského , protože ne každý má odvahu se s nimi o tom bavit a také ne každý má uspokojující odpověď.

 Autor také poukazuje na zkušenost se smrtí, skrze smrt druhé osoby. Člověk zakouší především bolest a smutek ze ztráty někoho, kdo mu byl na základě jejich vztahu blízký. Stejně jako Augustin si tímto žalem projde každý, kdo miluje a ztrácí. Následuje období plné zoufalství a vyrovnávání se s realitou, ve které nám neustále někdo chybí a je těžké přestřihnout provazy, které nás spojovaly. A v některých případech k tomu ani nedojde.

Někdy stačí tak málo a najednou je konec. Neexistuje psychická příprava na tato setkání.  V době, kdy jsem psala tuto seminární práci, jsem se na internetu dočetla o tragické automobilové nehodě, kterou způsobila 35-letá řidička (ve stejném věku jako já). Příčinou nehody byla namrzlá vozovka, žena nezvládla řízení a ve smyku se vřítila do protisměru, kde její spolujezdkyně (45 let) nalezla okamžitou smrt. Nedovedu si představit, jaké setkání se smrtí musela zažívat tato řidička, jaké hrůzné pocity, výčitky, zoufalství, jaké pocity viny a zlosti naplňovaly její mysl. Pro mne osobně je tento případ neuvěřitelně hrozný, lituji tu ženu, která řídila, uvědomuji se všechny její pocity a zároveň vnímám i to, jak tato nenadálá změna obrátila celý její život naruby. Možná to byla její kamarádka, možná sestra a najednou tu není, najednou je všechno úplně jinak. V její blízkosti zemřel člověk, někdo komu důvěřovala a kdo důvěřoval i jí a ona svou vinou i nevinnou zavinila jeho smrt. Možná do té doby o smrti ani moc nepřemýšlela, nikdy jí to třeba ani nenapadlo, ale faktem sále zůstává, že nikdo z nás neví dne ani hodiny.

P.L.Landsberg  vyjadřuje nadšení z východiska, které mu nabízí křesťanská víra. Skutečnost, jakou nabízí kniha knih - Bible, že Ježíš Kristus sám sebe vydal na porážku. On na rozdíl od býka v aréně věděl, co ho čeká. Jeho smrt nabízí člověku odpuštění hříchů a věčný život. Není jiného jména pod nebem, skrze které by lidé mohli být spaseni.

Kde však vzít jistotu, že až zemřeme, budeme spaseni a společně s Bohem v nebi? Tak v první řadě člověk, který přijme do svého srdce tuto pravdu a vyzná svými ústy, že patří Ježíši, dostane jistotu o Boží existenci. Pán Bůh posílá své slovo pro člověka - Bibli, která povzbuzuje k životu s Bohem a ve které je zaznamenáno spousta pravd o člověku, o Bohu a jejich vzájemném vztahu. Kdo přijímá Ježíše Krista v pokání a víře, smí přijmout to, co je napsáno v Janu 5,24: „ Kdo slovo mé slyší a věří tomu, který mě poslal, má život věčný a na soud nepřijde, ale přešel ze smrti do života.“

 Toho, kdo nemyslí na svůj konec, označuje Bůh za blázna: „ Blázne, této noci požádají duše tvé od tebe, a to cos připravil, čí bude?“ (Lukáš 12,20) . A na jiném místě je v Bibli napsáno: „Uloženo lidem jednou zemřít, a potom bude soud.“ (Židům 9,27)

Pán Bůh však nejedná s člověkem až těsně před smrtí, k obrácení se k Bohu může dojít kdykoli, v každém věku. Víra v Boha roste na základě zkušenosti s Ním, z vyslyšené modlitby, či transcendentním zážitkem. Ježíš řekl: „Toho kdo mě miluje bude milovat i můj Otec;i já ho budu milovat a dám se mu poznat.“ Jan 14,21. Srdce získají klid, když vírou hledíme na Krista a důvěřujeme výrokům Božího slova. Pokud vidíme Boží zásahy v našem životě a sami přiznáváme, že je naším Pánem, pak se můžeme těšit ze zaslíbení, které dal Ježíš před svým odchodem k Otci. „ Vaše srdce ať se nechvěje úzkostí! Věříte v Boha, věřte i ve mne. V domě mého Otce je mnoho příbytků; kdyby tomu tak nebylo, řekl bych vám to. Jdu, abych vám připravil místo.Jan 14,1

Sama si nedokážu úplně představit tu skutečnost - mít svůj domov v nebi, jaké to všechno jednou bude, jak to bude fungovat, jaká budeme mít těla, kdo tam všechno bude? Je to všechno zdánlivě zastřené tajemstvím a je docela možné, že to pro někoho může znít neuvěřitelně až bláznivě. Ale záleží na tom? Já mohu sama za sebe říci, že tomu opravdu VĚŘÍM…

 

Použitá literatura:

Bible; ISBN 80-85810-19-0

P. L. Landsberg, Zkušenost smrti. Praha 1990